Čína v posledním desetiletí výrazně investovala do infrastruktury rozvojových zemí, a jak uvedl The New York Times, dnes je na obchodní válku se Spojenými státy připravena lépe než její soupeř. Trump může každý týden ohlašovat nová cla, ale Peking si už dávno vytvořil alternativní obchodní trasy, včetně silnic, přístavů a politických vazeb.
Čína na této strategii pracovala celé roky. Infrastrukturní projekty napříč Afrikou, Asií a Latinskou Amerikou fungují jako určitá pojistka proti clům z USA. Takže ve výsledku, když export do Spojených států klesl přibližně o 15 %, Čína tento objem jednoduše přesměrovala jinam. Celkový export tudíž prakticky neutrpěl a obchodní přebytek se naopak zvýšil ze 612,6 miliard na 785,8 miliard dolarů. Růst je to obdivuhodný, zvlášť když uvážíme, že Peking zároveň „ukázal svaly“, když bojkotoval nákup sójových bobů z USA. Diplomacie je sice nástrojem vyjednávání, ale na dobře mířený úder do soupeřovy voličské základny nemá.
Čínské společnosti se na nových trzích chovají sebevědomě – a nutno dodat, že někdy až agresivně. Elektromobily zaplavují Evropu a jihovýchodní Asii, zatímco solární panely dominují Africe. Pro Spojené státy to znamená jediné: Peking i při 125–145% clech dokáže udržet hospodářský růst. Čína ani trochu nevypadá, že by byla ochotná kapitulovat.
Jenže ani Trump si nenechal nic líbit a spustil vlastní celní maraton – 2. dubna oznámil cla na zboží ze 185 zemí najednou. Nejprve zavedl „univerzální“ 10% sazbu, potom následovaly cílené sazby, zvlášť neuvěřitelných 145 % pro Čínu. Zvyšování přicházela tak rychle, že investoři začali mít pocit, že Bílý dům režíruje reality show, jejímž smyslem je přilákat diváky.
Po několika týdnech celních potyček však bylo v Ženevě vyhlášeno příměří – cla byla na 90 dnů snížena (na 30, resp. 10 %). Období odkladu skončilo v srpnu, ale Trump ho prodloužil o další tři měsíce – maraton „cla vs. Mussoliniho styl infrastruktury“ všechny zúčastněné strany vyčerpal.
Závěr: Čína se připravila na dlouhodobý konflikt a vytvořila si celosvětovou síť spojenců, zatímco USA jednají raději na základě „aktuálních událostí“. Až čas ukáže, kdo bude mít nakonec více zdrojů a trpělivosti. Už teď je ale jasné, že Peking nepovažuje obchodní válku za katastrofu, ale spíše za nečekanou zkoušku. A jako pilný student se na ni připravil.
